Legendární herec Bolek Polívka má za sebou nelehký týden – během divadelního představení zkolaboval a musel být převezen do nemocnice. Naštěstí vše dopadlo dobře, ale celá rodina se pochopitelně o hlavu rodiny velmi bála. Mezi těmi, kdo za ním okamžitě přijeli, nechyběli ani jeho synové Vladimír a Jan, kteří oba pokračují v rodinné herecké tradici – i když každý svým vlastním způsobem.
Dva bratři, dvě osobnosti
Zatímco Vladimír Polívka si již vybudoval pevné místo mezi nejvýraznějšími herci své generace, jeho mladší bratr Jenda teprve stojí na prahu kariéry. Oba spojuje láska k divadlu, ale také odlišný původ. Vladimír je synem Bolka Polívky a herečky Chantal Poullain, po které zdědil francouzský půvab a přirozený šarm. Jenda je naopak otcovou kopií – má stejné rysy, gesta i jiskru v očích, kterou jeho slavný táta okouzloval publikum už před desítkami let.
Od basketu k herectví
Málokdo ví, že Jan Polívka původně vůbec neplánoval jít v otcových stopách. Dlouhá léta se věnoval basketbalu, ve kterém byl velmi nadějný. Sport mu pomohl vybudovat disciplínu, sebedůvěru i fyzickou kondici. „Sport mě naučil respektu a pokoře. Dlouho jsem si říkal, že herectví není pro mě, ale pak jsem zjistil, že mě to k němu táhne víc, než bych čekal,“ prozradil Jan, který dnes studuje první ročník na JAMU v Brně.
Bolestné dětství a šikana
Dětství mladšího Polívky ale nebylo jednoduché. Slavné příjmení mu často spíše škodilo. Spolužáci ho podle jeho slov šikanovali – a to nejen slovně, ale i fyzicky. „Byl jsem malý, tlustý a jiný. Děti dokážou být kruté. Posmívaly se mi kvůli tátovi, křičely na mě hlášky z jeho filmů. Bylo to hrozné,“ svěřil se v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ.
Na rozdíl od Vladimíra, který byl na škole oblíbený, si Jenda musel respekt tvrdě vybojovat. Pomohl mu právě sport, který mu dal sílu a nový pohled na sebe sama. „Když jsem začal hrát basket, našel jsem partu, kde mě brali takového, jaký jsem. Postupně zmizela i kila navíc a s nimi i posměch,“ popsal mladý herec.
Charisma, které se nedá naučit
Dnes je z Jendy sebevědomý muž, který má jasno v tom, co chce. První herecké zkušenosti už sbírá na jevišti a režiséři si ho začínají všímat. „Vím, že se vždycky najdou lidé, kteří řeknou, že mám výhodu kvůli příjmení. Ale já se snažím dokazovat, že to, co dělám, dělám z vlastní vůle a srdcem,“ říká.
Při pohledu na Jana Polívku má člověk pocit, že se vrátil čas. Stejné oči, stejný úsměv, stejná energie – jako by na jeviště znovu vstoupil mladý Bolek ze svých začátků.
Rodina drží pohromadě
Po nedávném zdravotním incidentu Bolka Polívky se všichni jeho blízcí ještě víc semkli. A právě to je na této umělecké rodině nejvíc patrné – vzájemná podpora, láska a humor, který je jejich společným jazykem.
Ať už se Jan vydá cestou filmového herectví, nebo zůstane věrný divadlu, jedno je jisté: charisma po tátovi nezapře. A stejně jako Bolek kdysi, i on má dar rozesmát i dojmout – jen po svém, moderněji a s pokorou, která z něj dělá jedno z nejzajímavějších jmen mladé herecké generace.
Komentáře (0)
Přidat komentář
Zatím zde nejsou žádné komentáře. Buďte první!