Bloudění spaluje kalorie. Tvrdí nemocniční navigace

Pohybujete se hlavní chodbou, pak míříte doprava a doleva.

Když jsem se poprvé setkala s nutriční terapeutkou, byla jsem přesvědčena, že to zvládnu. V nemocnici jsou přece ukazatele, takže se nemohu ztratit, i když mně se podařilo zmatek poměrně často. Poznačím si trasu do diáře a říkám si, že v nejhorším se zeptám někoho z personálu (i když vím, že bych radši bloudila, než se zeptala). Měla bych to zvládnout.

Z mé naivní představy jsem evidentně nevyrostla a mé potíže s orientací zůstaly. I když jsem měla všechny potřebné instrukce, nacházím se před prvními dveřmi, kde je obrovská cedule, ale nutriční ambulance jako by se propadla do zapomnění nebo někam do podzemí. Diář mi dává pokyny: jděte k lékárně a směrem naproti do výtahu. K lékárně se dostanu, ale pak zjišťuji, že výtah nikde nevidím. Takže kde přesně jsem? Po chvilce bloudění zjišťuji, že jsem daleko od místa, kde bych měla být. Takže zpátky na hlavní chodbu, abych zjistila, že jsem měla odbočit jinam. Nakonec se dostanu na kožní oddělení, kde je alespoň ten výtah. Vstoupím do něj a podle pokynů se dostanu do suterénu, kde by měla být ambulance. Po nepříjemném zvuku výtahu, kdy se modlím, aby se dveře otevřely, se tak stane a já vcházím do prázdné chodby. Nalevo onkologie, nefrologie a další oddělení, která mě nezajímají, a napravo interna. Co má člověk dělat, když nechce ani jedno?

Po krátkém hledání si říkám, že nikdo z personálu by mě neměl kontrolovat. Čeká mě chvíle, kdy konečně najdu správnou chodbu, kde by měla být nutriční ambulance. Nejdřív zamířím k pánské šatně, ale naštěstí si včas uvědomím svou chybu. Nutriční ambulanci najdu o kousek dál. Nakonec docházím k dveřím těsně před plánovanou schůzkou. A pak přichází terapeutka.

Ve vstupu do ambulance je příjemné prostředí, a tak moje nervozita pomalu opadá. Terapeutka mi začíná vysvětlovat proces, pak mě měří na speciální váze InBody. To je překvapivý zážitek, obzvlášť proto, že je zkušenost nová a já si připadám jako na trenažéru, přičemž se snažím nepropadnout smíchu. Terapeutka si zapisuje naměřené údaje, já se oblékám a čekám na další otázky, jako je moje minulost v nemocnici a zdravotní výsledky.

Pokud jde o měření na InBody, je to celkem jednoduché. Stoupnete si na váhu, zbavíte se bot a ponožek a chytíte madla. Divné, ale funguje to.

Musíte se vyhnout jídlu a pití na 2-3 hodiny před měřením, žádná sprcha ani sauna před akcí.

Když terapeutka všechna data zaeviduje, obávám se, že dostanu kázání o svém stravování. Naštěstí místo toho zažívám spíše humor. Očekávala jsem kritiku, protože zdravý životní styl mi příliš neříká, ale zjišťuji, že naplněná očekávání nejsou tak hrozná. Říká, že jsem hodně zavodněná a mám postavu spíše mužského typu. O tuku mi byla potvrzena již známá věc. Což ovšem není příjemné zjištění, že moje orgány by se mohly v případě nehody roztrhnout. Na tom ale budu muset pracovat.

A co vlastně jíte nebo nejíte?

Následuje část, kdy se klienti cítí nervózně a terapeuti to využívají k edukačnímu výkladu. Upřímně jsem se obávala, že dostanu drsnou kritiku. Ale terapeutka si ze situace dokázala udělat legraci. Zapsala si, co jím a co ne, vyzvěděla rodinnou anamnézu a zvykové otázky ohledně mého životního stylu. Nakonec se ukázalo, že to ocenila spolupráci, i když mnoha potravinám se vyhýbám.

To, že nejím houby, ořechy, vajíčka a skopové maso, mě trochu nezruinovalo. U některých potravin se dají najít alternativy. Například vajíčka mi nevadí v těstě, ale nesnesu je na chlebu. Musíte si vybavit, co vlastně nejíte, a správně nahradit.

Therapeutka přišla s mnoha zajímavými nápady a doporučeními, ačkoli některé mi přišly absurdní. Při otázce, co jím z ryb, mi doporučila zkusit rybí tuk. Vzpomněla jsem si na scénu z filmu, kde babička podávala malému chlapci rybí tuk na lžičce, takže si hned připadám podobně. Kromě toho mi bylo také řečeno, že kvůli hubenosti musím zasáhnout do svého životního stylu.

Na konec probíráme i mé pohybové návyky. Procházky jsou fajn, ale pro posílení těla chci další pohybovou aktivitu, což by mohlo zahrnovat i činky nebo cvičení v bazénu. Po analýze jejích rad nebylo pro mě nakonec vše tak špatné. Potřebuji se však více soustředit na zlepšení svých životních návyků. A nikdy není pozdě na změnu, že?

Zdroje:

Vlastní zkušenost autorky